Pávi, žáby a netopýři

Páv korunkatý (Pavo cristatus)

Tento velký kurovitý pták z čeledi bažantovitých (Phasianidae) pochází z přední Indie a Srí Lanky. V Indii je posvátným symbolem a národním ptákem. Živí se různými plody, hmyzem a drobnými obratlovci – ve své domovině loví i mláďata kober.

Do Evropy byli pávi dovezeni před třemi tisíci let a za tuto dobu si zcela přivykli našim klimatickým podmínkám. I během silných mrazů nocují vždy na svém oblíbeném „spacím“ stromě a nepotřebují tedy žádnou zimní ubikaci. Pokud není příliš deštivé léto, tak zcela bez problémů odchovají mláďata. Zhruba v polovině dubna snese samice 2–5 (vzácně i více) vajec. Hnízdo je pouhý důlek v zemi na skrytém místě pod keři nebo ve vysoké trávě. Mláďata se líhnou za 28–30 dní a živí se převážně hmyzem. Již ve stáří několika dní nocují pod křídly své matky ve větvích stromů. Mláďata rostou poměrně pomalu a první dva měsíce jsou citlivá na chladné a deštivé počasí. Matku následují často téměř rok. Již ve stáří 3 měsíců můžeme odlišit mladé samce podle cihlově hnědých letek a zeleného lesku na krku. Pávice může poprvé zahnízdit ve věku dvou let, pávi dospívají o něco později; teprve ve třech letech jim poprvé narůstá jejich honosná vlečka. Dožívají se až dvaceti let. Dospělí pávi jsou na péči nenároční, po většinu roku si velkou část potravy obstarají sami, stačí občasné přikrmování obilím a zbytky z kuchyně.

Pávi nejsou přirozeně agresivní vůči lidem, vyskytne-li se agresivní jedinec, jedná se vždy o páva odchovaného uměle člověkem. Takový jedinec mívá zpravidla narušenou „identifikaci“ a cítí se pak být více člověkem než pávem, což může mít za následek agresivní chování.

Naši pávi

V současné době chováme skupinu devíti pávů. Prvního páva dostala Sklenářka darem před více než čtyřiceti lety, v době, kdy Sklenářka fungovala jako škola v přírodě pro pražské děti. Od té doby se pokrevní linie stále udržuje, i když byli průběžně pořizováni i noví pávi, např. z pardubického zám­ku.

Pávi se pohybují po Sklenářce zcela volně. Toulají se i po okolním lese a nehrozí, že by Sklenářku opustili. Jakmile si jednou uvyknou na svůj domov, jsou zcela věrni místu, kde žijí. V noci spí vždy na vzrostlé bříze blízko hlavní budovy a o své přítomnosti dávají od dubna do srpna hlasitě znát celému okolí.

Odchov mláďat se ale podaří pouze výjimečně. Většinu snůšek zničí lišky a kuny, občas se dokonce stane, že liška zakousne pávici sedící na vejcích. První jarní snůšky bývají většinou zničeny predátory. Větší naději na úspěch mají pozdější letní snůšky, pokud si pávice k zahnízdění vybere místo na louce ve vysoké trávě. Ve volném prostoru je totiž pravděpodobnost nalezení hnízda predátorem nižší, než v lese. I mláďata, která se vylíhnout nezvykle pozdě, třeba až v polovině srpna, mohou mít díky teplému a suchému letnímu a podzimnímu počasí naději na přežití.

text RNDr. Jan Misík, Ph.D., foto archiv .text-right

Netopýři

Sklenářka je domovem hned několika druhů netopýrů, kteří sídlí v rozsáhlých půdních prostorách vily a každoročně se zde i rozmnožují. Zdejší populace je evidována u východočeského muzea v Hradci Králové a každý rok probíhá pravidelný červnový monitoring a sčítání netopýrů.

Největší početní zastoupení má netopýr velký. Mateřská letní kolonie čítající 100 až 150 samic s mláďaty sídlí v těžko přístupné části půdy pod zvonicí. Pro odchov mláďat zde panují ideální podmínky – tma, vysoká teplota a dostatečný klid. V jarních a letních měsících tak můžete po západu slunce pozorovat desítky netopýrů, vyletujících z otevřeného vikýře přímo pod zvonicí.

Z dalších dvou druhů letounů vyhledává půdu Sklenářky k rozmnožování netopýr ušatý (několik desítek jedinců) a vrápenec malý (obvykle 5 až 10 samic s mláďaty). Oba druhy využívají celé půdní prostory; vrápence můžeme často najít i v podkroví ostatních budov. Z dalších druhů byl pomocí bat-detektoru (přístroj pro identifikaci ultrazvukových signálů netopýrů) zaznamenán netopýr černý (Barbastella barbastellus) a netopýr rezavý (Nyctalus noctula).

Netopýři Sklenářku opustí většinou v průběhu října (v závislosti na vývoji počasí) a přesouvají se do zimních úkrytů, nejčastěji jeskyní a starých štol, kde je trvale příznivá teplota pro přezimování (5–10 °C). Do vhodného zimoviště mohou cestovat i stovky kilometrů. Tam přečkají nepříznivou část roku ve stavu hibernace, kdy se jejich tělesná teplota vyrovnává s teplotou prostředí. Zimní spánek však není souvislý, netopýři se z něj v pravidelných intervalech probouzejí a mění pozici v závislosti na vývoji teplot v zimovišti.

Zajímavostí, která zůstává stále tak trochu záhadou, je dlouhověkost netopýrů. Byla zaznamenána délka života i více než 30 let, což je v porovnání se stejně velkými savci či ptáky úctyhodné. Neplatí zde tedy známá úměra „čím menší tělo (vysoká úroveň metabolismu), tím kratší život.“ Není tedy divu, že se k netopýrům upínají snahy některých vědců o nalezení zázračné „molekuly“ dlouhověkosti.

Netopýr velký (Myotis myotis)

Netopýr velký je náš největší a zřejmě i nejpočetnější druh netopýra s rozpětím křídel až 37 cm. Kromě lovu létajícího hmyzu se specializuje i na lov brouků (včetně střevlíků), které dokáže sbírat ze země. Za potravou se vydává až do vzdálenosti 25 km od svého úkrytu. Vyhovují mu řídké lesy střídající se s otevřenou krajinou.

Páření probíhá v podzimních měsících, ale k oplození dochází až na jaře, po probuzení ze zimního spánku. Na přelomu května a června porodí samice většinou pouze jedno holé a slepé mládě, které je plně samostatné zhruba po dvou měsících. K odchovu mláďat se samice shlukují v početných letních koloniích na půdách starých budov a kostelů, přičemž některé letní kolonie mohou čítat až tisíc samic s mláďaty. Samci oproti tomu vedou samotářský život a využívají individuální úkryty.

Pokud jsou netopýři často rušeni, může se celá kolonie i s mláďaty přesunout do náhradního úkrytu, případně dané místo trvale opustit. Je však zřejmé, že si mohou na určitou míru vyrušování i zvyknout – např. v Týnci nad Sázavou sídlí početná kolonie netopýra velkého přímo v hradní věži, kudy denně prochází desítky návštěvníků, aniž by to netopýrům vadilo. Problémem jsou tedy spíše nešetrné zásahy a opravy na budovách v době odchovu mláďat.

Netopýr ušatý (Plecotus auritus)

Netopýr ušatý je výrazně menší než netopýr velký (rozpětí křídel 24 až 28 cm) a jeho typickým znakem jsou dlouhé ušní boltce, které při spánku skládá směrem dozadu. Jedná se o zatím poměrně hojný lesní druh, který kromě lidských staveb obývá i dutiny stromů a budky. Vyhovují mu podhorské oblasti s vyšší vzdušnou vlhkostí. Specializuje se na lov létajícího hmyzu, nejčastěji nočních motýlů, které obratně loví i v hustých korunách stromů. V době nedostatku létajícího hmyzu se živí i housenkami, pavouky nebo jiným nelétavým hmyzem, který sbírá z listů a větví stromů. Netvoří příliš početné letní kolonie, ale spíše rodinné skupiny, čítající nejčastěji okolo deseti samic s mláďaty, které se ukrývají ve štěrbinách zdí nebo mezi trámy. Netopýr ušatý bývá celoživotně věrný svému teritoriu. Zimuje v jeskyních a štolách, v úvahu připadá i přezimování v dostatečně izolovaných dutinách starých stromů.

Vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros)

Je ještě o něco menší, než netopýr ušatý (rozpětí křídel 19–25 cm). Vrápence poznáme od netopýra na první pohled, neboť visí v typické pozici – za zadní končetiny hlavou dolů. Při bližším pohledu zjistíme, že vrápenec má typicky utvářený čenich, pomocí kterého vysílá ultrazvukové signály. Tvoří menší letní kolonie, čítající nejčastěji 10 až 20 samic. Vrápenci malí vždy vyhledávají velmi tmavá místa a na rozdíl od netopýrů se jednotliví členové kolonie při běžných teplotách nedotýkají – netvoří tedy shluky jako netopýři a visí jednotlivě v prostoru. Samice svá mláďata zpočátku nosí na břiše i při nočních výletech za potravou. Vrápenci obývají spíše teplejší oblasti, s větším výskytem na Moravě a v krasových lokalitách s dostatkem jeskyní, vyskytují se však i v podkrkonoší či v podhůří Šumavy. Nejbližší velká kolonie sídlí v kosteleckém zámku (až 80 jedinců), kde vrápenci pobývají celoročně. V létě se rozmnožují na půdě a v zimě přezimují ve zděné části skleníku. V 70. letech došlo v Evropě k výraznému úbytku populace vrápenců, jehož příčina není zcela jasná. Kromě likvidace přirozených stanovišť mohla hrát roli i intoxikace pesticidy a s ní spojená neplodnost. Nyní se početní stavy vrápenců opět postupně zvyšují. Stále ale patří mezi kriticky ohrožené druhy.

Ochrana netopýrů

Netopýři jsou ohroženi především likvidací přirozených stanovišť (letních i zimních úkrytů, doupných stromů), nevhodnými zásahy při opravách budov, zazdíváním vstupů do starých štol, používáním pesticidů v zemědělství, vysoušením mokřadů či přeměnou lesů ve smrkové monokultury.

Nejlepší ochranou je nechat netopýrům vyhrazený prostor, který si sami zvolili a pokud to není nutné, zbytečně je nevyrušovat. Opravy prostor, ve kterých sídlí netopýři je vhodné provádět mimo rozmnožovací sezónu. Pokud používáme mořidla či nátěry, měli bychom použít netoxické přípravky a aplikovat je po odletu netopýrů (září, říjen), tak aby do jara vyčichly. Vždy je nutné zachovat vletové otvory, případně v sezóně otevřené půdní okno, aby byl netopýrům umožněn vstup na půdu. Přílišné větrání půdních prostor je také nevyhovující, neboť netopýři nesnáší průvan. Prostor s netopýry by měl být vždy důsledně zabezpečen proti vstupu koček a kun, které dokážou zlikvidovat celou kolonii během několika dní.

Pro podporu netopýrů je možné rozvěsit na vhodná místa i jednoduché netopýři budky, které imitují přírodní úkryty. Tyto budky jsou v sezóně využívány především samotářskými samci, případně mohou hostit i menší kolonii tzv. „štěrbinových“ druhů netopýrů, jako je např. netopýr ušatý.

Pokud najdete netopýra na zemi, např. po noční bouřce, může se jednat o nezkušené mládě či vyčerpaného jedince. Pokud je netopýr ještě dostatečně aktivní, je vhodné ho opatrně sebrat a odnést zpět do půdních prostor v blízkosti mateřské kolonie. Pokud je již viditelně zesláblý, je dobré umístit jej do papírové krabice na teplé místo a pokusit se o nakrmení hmyzem (např. moučnými červy). Pokud do večera zesílí, můžeme jej vypustit v blízkosti místa nálezu.

Na manipulaci s netopýrem velkým použijeme vždy ochranné rukavice – hrozí pokousání. Netopýr ušatý nedokáže lidskou kůži prokousnout a při manipulaci s ním se nemusíme obávat zranění. Přesto je vhodné z hygienických důvodů použít ochranné pomůcky, neboť netopýři mohou být přenašeči chorob včetně vztekliny. Pro poskytnutí odborné rady či pomoci je možné se obrátit na některou ze záchranných stanic pro volně žijící živočichy.

text RNDr. Jan Misík, Ph.D., foto Mgr. Michala Holoubková

Obojživelníci

Smíšený les v okolí Sklenářky je díky protékajícímu potůčku ideálním životním prostředím pro některé druhy obojživelníků. Nabízí jim dostatek vlhkosti, úkrytů i potravy. A především nejdůležitější podmínku – vhodné místo pro rozmnožování.

Na potoce, který pramení nedaleko Sklenářky v lese, byly před více než dvaceti lety vybudovány tři přehrazení, díky nimž vznikly tůňky s hloubkou vody do padesáti centimetrů – ideální prostředí pro rozmnožování žab. Tůňky byly brzy obsazeny ropuchami a hnědými skokany, kteří je na jaře využívali k rozmnožování, a dokonce zelenými skokany, kteří jsou nejvíce vázaní na vodní prostředí a obývají tůně celoročně. Postupně však během let docházelo k poškození hrází a pozvolnému zazemňování nádrží. Hladina vody klesala a bahnité dno zarůstalo vegetací. V posledních dvou až třech letech nádrže zcela zanikly a s nimi utichlo i skřehotání žab.

Proto bylo v létě roku 2015 přistoupeno k obnově prostřední, plošně největší nádrže. Poškozená hráz byla opětovně utěsněna a nádrž prohloubena tak, aby se v ní i během největších letních veder udržela hladina vody 10 až 30 cm, což bohatě stačí pro přežití pulců. Již tři týdny po rekonstrukci nádrže se do ní opět vrátili zelení skokani, kteří se zde dříve hojně vyskytovali, a posledních pár jedinců přežívalo v drobných tůňkách na potoce. V příští sezóně se zde určitě objeví hnědí skokani, ropuchy a možná i čolci obecní, kteří zde dříve také žili. Důležitou podmínkou pro záchranu domova obojživelníků je nepřítomnost ryb v nádrži. Pokud byste náhodou byli v pokušení vypustit do ‚nevyužité‘ nádrže nějakou tu rybku, prosím, nedělejte to. Ryby jsou pro dobrý rozvoj populace obojživelníků překážkou.

O žábách

Nejhojněji se na Sklenářce vyskytuje ropucha obecná (Bufo bufo), kterou můžete potkat po západu slunce na její pravidelné obchůzce za potravou. V období rozmnožování je aktivní i během dne. Jedná se o zavalitou žábu s typickou bradavičnatou kůží, která při podráždění vylučuje toxiny. Toxiny jsou produkovány především párem velkých příušních žlaz po stranách hlavy a slouží k odpuzování nepřátel. U citlivých lidí mohou po dotyku vyvolat nepříjemnou kožní reakci. Ropucha je velmi přizpůsobivá žába, která obývá různé biotopy po celé republice, od nížin až po hory. Přes den se schovává v úkrytech, např. mezi kořeny či pod kameny; v noci vyráží na lov po svém teritoriu. Živí se nejrůznějšími bezobratlými, jako jsou pavouci, žížaly či brouci. Velká samice dokáže zkonzumovat i menšího obratovce.

Je známo, že ropuchy jsou věrné místu, kde se samy narodily a tato místa v dospělosti přednostně vyhledávají k rozmnožování. Mohou tak cestovat i několik kilometrů ke svému rodišti. Pokud tuto tažnou trasu křižuje frekventovaná komunikace, dochází zde k hromadné likvidaci migrujících žab a některé silnice tak musí být v době tahu ropuch zcela uzavřeny.

Na místě rozmnožování se ropuchy shromažďují brzy na jaře, nejčastěji koncem března a v průběhu dubna, v závislosti na vývoji počasí. Samci se ozývají poměrně tichým kvákáním a početně samice několikanásobně převyšují. Často se stane, že se na jedinou samici přichytí i několik samců zároveň a může tak dojít i k jejímu utonutí. Snůšku ropuchy tvoří typický provazec vajíček, který je rozvěšený mezi ponořenými předměty a vodními rostlinami. Pulci ropuch jsou černě zbarvení a drobnější než pulci skokanů, často tvoří u břehu početná hejna. Díky obsahu určitých látek v těle nejsou pulci ropuch příliš atraktivní potravou pro ryby. Larvální vývoj trvá dva až tři měsíce a malé žabky opouštějí vodu často v obrovských počtech v červnu a červenci. Rozptýlí se po okolí a obsadí vlastní teritoria, kterým budou po celý život věrné. Pokud přežijí do dospělosti, opět se vrátí za účelem rozmnožování do míst, kde se samy narodily. Mohou ovšem obsadit i vhodné nově vzniklé nádrže.

Ropucha je v podstatě ‚suchozemská‘ žába, která vyhledává vodu pouze jednou ročně na jaře za účelem rozmnožování. Není příliš vytrvalým plavcem a vodní plochy, které nemají pozvolný břeh, se pro ni mohou stát smrtelnou pastí. Každé jaro se několik ropuch shromáždí k rozmnožování v kruhovém bazénu před vilou a poté se bez pomoci nedokážou dostat opět na souš. Podobným problémem jsou pro všechny žáby nezajištěné jímky, septiky a kanalizační šachty s kolmými stěnami, které představují doslova pasti, ve kterých se žáby buď utopí, nebo postupně vyhladoví a uhynou, což trvá několik měsíců. Pokud víte ve svém okolí o takovém problému, není většinou technicky náročné vymyslet opatření, které žábám zabrání v přístupu. Jednou z takových ‚pastí‘ na Sklenářce je i vypuštěný dětský bazének. Z něj jsou však polapené žáby pravidelně přemisťovány, stejně tak jako z kruhového bazénu před vilou.

Dalším relativně hojným druhem je skokan hnědý (Rana temporaria), který je někdy aktivní i za dne a po většinu roku vede podobně ‚suchozemský‘ způsob života, jako ropuchy. Na rozdíl od ropuch je kůže skokanů jemná a hladká a jsou tak mnohem citlivější k nedostatku vlhkosti v prostředí. Vyhovují jim celoročně vlhké lesy a louky s řídkou vegetací, často v okolí potoků. K rozmnožování vyhledávají menší tůně či jen kaluže na lesních cestách, často ihned poté, co alespoň částečně roztaje led. Snůšku tvoří typická rosolovitá ‚kupa‘ obsahující až několik tisíc vajíček. Pulci jsou hnědě zbarvení, větší než pulci ropuch a netvoří hejna.

Zelení skokani na rozdíl od hnědých tráví téměř celý život ve vodě. Odpočívají na břehu vždy v těsné blízkosti vody a při vyrušení hledají bezpečí pod vodní hladinou. Jsou to ony žáby, které nám při procházce po hrázi rybníka odskakují před nohama mohutnými skoky do vody a večer se ozývají daleko slyšitelným skřehotáním. Kromě tůní obývají i větší vodní díla, jako jsou rybníky, jezera či pomalu tekoucí nížinné řeky. Pro zoology jsou zelení skokani tak trochu oříškem, neboť se vzájemně kříží a je velmi obtížné je klasifikovat. Skokan zelený (Pelophylax kl. ‚esculentus‘) tak není samostatným druhem, ale křížencem skokana krátkonohého (Pelophylax lessonae) a skokana skřehotavého (Pelophylax ridibundus). Proces hybridizace má poměrně složitá pravidla. Geny kříženců nejsou do dalších generací předávány rovnoměrně a vzniká tak pravý ‚taxonomický galimatyáš‘.

Všech druhů žab v naší přírodě výrazně ubývá. Ohrožuje je především likvidace přirozených stanovišť, ale i používání chemikálií a automobilová doprava. Občas se dospělé žáby i jejich snůšky stávají terčem úmyslného vandalismu. A tak i dříve relativně hojné druhy postupně mizí. Přitom pro jejich záchranu může něco udělat každý z nás – vybudovat malou tůňku v koutu vlastní zahrady, či zabezpečit odkryté šachty a jiné ‚pasti‘. Pokud víte ve svém okolí o místě, kde dochází k hromadnému úhynu žab pod koly automobilů během jarní migrace, obraťte se na záchrannou stanici pro volně žijící živočichy. Vždy se dá najít vhodné řešení.

text a foto RNDr. Jan Misík, Ph.D.